Autor studie: Michal Prášil, 
Když se v roce 1934 rozhodlo Československo opevnit severní hranici s Německem, neměli českoslovenští důstojníci žádné vědomosti o stálém opevnění. Ženisté se v té době zabývali pouze polním opevněním. Od roku 1918 žádná činnost v oblasti stálého opevnění v Československu neprobíhala. Bohaté rakousko-uherské znalosti s opevňováním byly zapomenuty, vývoj byl přerušen a odborníci neexistovali. Také zkušenosti s používáním, dobýváním a odolností stálých opevnění získané během Velké války v letech 1914 až 1918 ukazovaly, že je nutno postupovat jinak než na přelomu 19. a 20. století.
Naštěstí však od roku 1919 existovala stálá Francouzská vojenská mise v Československu, která zejména v prvních letech republiky významně ovlivňovala úvahy čs. ministerstva národní obrany (MNO) a generálního štábu. Šéf francouzské vojenské mise také v prvních letech čs. samostatného státu zastával funkci náčelníka hlavního štábu. Na základě čs. žádosti tak mohli v srpnu 1934 navštívit důstojníci MNO několik úseků Maginotovy linie ve Francii a absolvovali tam též různé přednášky francouzských důstojníků o opevnění. Jednalo se o důstojníky MNO, kteří byli přiřazeni do skupiny pro opevňování u MNO vzniklé v červenci 1934. Při návštěvě ve Francii sice viděli pancéřové zvony, ale jednalo jen o prvotní a velmi povšechné poznatky.
Po návštěvě Maginotovy linie se skupina pro opevňování (tehdy zvaná Skupina D) pokusila na konci roku 1934 navrhnout první vlastní objekty opevnění a vytyčit trasy, kde by opevnění mělo být. Vzhledem k nedostatku informací získaných při návštěvě Francie však výsledky nebyly použitelné. Proto MNO požádalo na počátku roku 1935 o příjezd francouzských důstojníků se znalostmi opevnění do Prahy. Ti předali Čechům řadu dalších informací. Krátce po jejich odjezdu, v březnu 1935 zřídilo MNO Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako výkonný orgán pro studium, plánování a výstavbu opevnění. Na konci dubna a v květnu 1935 pak došlo k další návštěvě čs. důstojníků na Maginotově linii a v Paříži, kde opět získali poznatky o celkové koncepci a různých technických otázkách opevnění. Stále to však bylo málo a tak MNO požádalo Francii o dlouhodobé přidělení několika francouzských důstojníků do Československa pro pomoc s návrhy opevnění a řešení detailních problémů. Trvale zde byli dva, z toho jeden až do začátku července 1938.
Současně se získáváním prvních poznatků ve Francii začalo MNO jednat s významnými zbrojními a strojírenskými továrnami v Československu o vlastním vývoji pancéřových prvků a zbraní. Jednalo se zejména o firmy: Československá zbrojovka, akciová společnost v Brně (Zbrojovka), Akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni (ŠZ, též Škodovka), Vítkovické horní a hutní těžířstvo v Ostravě (VHHT), Českomoravská-Kolben-Daněk v Praze (ČKD), Báňská a hutní společnost ve Třinci (BaH). Kromě Zbrojovky se jednalo o továrny schopné vyrobit velké odlitky. Zbrojovka však vyráběla kulomety, které měly tvořit výzbroj zvonů.
Škodovka začala se studiem dělostřeleckých zbraní a pevných i pohyblivých pancéřových prvků (zvonů a věží) pro opevnění již v roce 1933 (obr. 1). Přesné důvody dosud neznáme. Zřejmě se jednalo o její vlastní iniciativu při prvních úvahách státu o opevnění hranic. Inspiraci hledala i ve starých výkresech z doby, kdy dodávala pancéřové prvky pro rakousko-uherské opevnění. V červenci 1934 došlo na ředitelství Škodovky v Praze k založení konstrukční kanceláře, která se měla zabývat vývojem dělostřeleckých a pancéřových prvků pro opevnění. Na podzim roku 1934 tak již existovaly první výkresy, ale skutečně představovaly koncepčně zastaralé řešení. Dochoval se také dokument ze začátku prosince 1934, jímž požádalo MNO Škodovku o předložení návrhu na, mimo jiné, pevné pancéřové kopule s odolností proti zásahu 15cm houfnicí a též proti zásahu 42cm moždířem.
Další továrnou, která se v tomto počátečním období zabývala návrhem pancéřových zvonů, se stalo VHHT ve spolupráci se Zbrojovkou. Zachoval se výkres možného řešení tvaru zvonu se značně archaickým tvarem i zakotvením v betonu z února 1935 (obr. 2, obr. 3).
Ačkoliv rok trvající začátky byly velmi skromné, na počátku roku 1935 došlo k výraznému urychlení vývoje. Armáda se začala skutečně seriózně zabývat přípravou opevnění. Především si vojáci uvědomili, že nemají žádné znalosti o chování různých typů pancíře a betonu při explozích granátů a o odolnosti betonových a pancéřových objektů vůči různým rážím. Proto se již v lednu 1935 rozhodli provést řadu postřelovacích zkoušek. Příjezdem francouzských poradců v únoru a zřízením ŘOP dne 20. března 1935 pak začal kolotoč dopisů, výkresů, zkoušek a jednání o nejvhodnějším typu ocelového materiálu, tvaru, velikosti, vybavení, určení a dalších prvcích zvonů.
Velké společné úvahy byly nad otázkou materiálu. Mohlo se jednat jen o tepelně zušlechtěnou a relativně běžnou ocelolitinu nebo o cementovanou ocel. Druhý uvedený materiál výrazně lépe odolával dělostřeleckým granátům při postřelovacích zkouškách a mohl být i tenčí. Avšak byl oproti běžné tepelně zušlechtěné houževnaté ocelolitině z hlediska hmotnosti dvakrát tak drahý a potřeboval pro výrobu více času. Proto se vojáci rozhodli pro levnější materiál (obr. 4a, 4b).
Již v den zřízení ŘOP proběhla porada o řešení pevné pozorovací věže s kulometem. Tehdy ještě nebyla sjednocena terminologie – používaly se názvy pevná věž, zvon i kopule. Podle francouzského vzoru měl mít 3 až 5 střílen s odměrem 72 ° a náměrem ±15 °. Slabší varianta zvonu měla odolat 15 cm houfnici, silnější měla vydržet zásah dělem ráže 24 cm. Vnitřní průměr měl být 110 až 120 cm. Osa střílen měla být umístěna 45 cm pod vnitřním povrchem vrchlíku.
Zvon měl sloužit pro pozorování pro potřebu velitele objektu, řízení palby vlastních zbraní objektu, pro nadřízené velitelství a pro pozorování pro účely dělostřelecké. Kromě pozorovacích otvorů měl zvon mít i periskop a též se počítalo s osazením světlometu. Palba lehkým nebo těžkým kulometem se předpokládala frontální, šikmá, boční nebo dozadu na vzdálenost 600 až 1200 m. Podle uvedeného zápisu dostaly továrny – Škodovka, VHHT, ČKD i Zbrojovka již v dubnu od vojáků první detailní požadavky a podklady pro řešení zvonů. Vše však bylo pouze popsáno a chyběl nějaký podrobnější náčrt tvaru.
Popsané požadavky byly pro továrny, neznalé vzhledu ani detailů francouzských zvonů, příliš neurčité a inženýři pořádně netušili, co po nich vojáci chtějí. Škodovka, VHHT i ČKD předložily své návrhy, které důstojníci ŘOP společně s francouzskými poradci prohlédli ve dnech 15. a 16. května 1935. Francouzi, kteří měli při posouzení hlavní slovo, předložené návrhy odmítli. Proto na konci května poslali vojáci továrnám upřesněné požadavky a tentokrát konečně přiložili i výkresy. Jednalo se o jeden výkres pro jednodílný zvon s odolností ve stupni I a II a druhý výkres pro dvoudílný zvon s odolností ve stupni III a IV (obr. 5a, 5b, 6).
Také došlo ke zvětšení vnitřního průměru ve výšce střílen na 1300 mm. Spodní část tubusu požadoval ŘOP válcovitou, nikoliv kónickou a dle možnosti měla být pro snížení ceny zeslabená patka zvonu. Vějíř střílen mohl být ve dvou variantách. Buď se jednalo o 3 až 5 střílen rozmístěných po 72 °, nebo o 3 až 4, případně 6 střílen rozmístěných po 60 °. Také materiál měly továrny uvažovat ve dvou variantách – zvon z ušlechtilé oceli (legovaná nebo cementovaná ocel) nebo zvon z obyčejné ocelolitiny. Patka zvonu měla spočívat – opět jako ve Francii – na podkladním ocelovém kruhu. Střílny zvonů měly odolat zásahu protitankových zbraní a 25mm kanónu. Podlážku pro střelce požadovali vojáci výškově pohyblivou s možností spuštění nízko nad podlahu vstupní chodbičky.
Je ovšem třeba vysvětlit zmíněné stupně odolnosti. ŘOP se rozhodl budovat objekty opevnění ve čtyřech stupních odolnosti.
I. stupeň – odolnosti proti 15cm hrubé houfnici vz. 25 při střelbě pancéřovým granátem s náplní č. 5 na vzdálenost 7 km,
II. stupeň – odolnost proti 30,5cm moždíři vz. 16 při střelbě pancéřovým granátem s náplní č. 3 na vzdálenost 4,6 km,
III. stupeň – odolnost proti 30,5cm moždíři vz. 16 při střelbě pancéřovým granátem s náplní č. 7 na vzdálenost 7 km,
IV. stupeň – odolnost proti 42cm těžkému moždíři při střelbě pancéřovým granátem s maximální náplní.
Později došlo po zkouškách k určité změně odolnosti jednotlivých stupňů.
Na konci května 1935, tj. brzy po zadání požadavků na zvon s lehkým nebo těžkým kulometem řešili důstojníci ŘOP také otázku protitankové zbraně ve zvonech, respektive v kopulích. Ačkoliv Francouzi znají pro všechny pevně zabetonované pancéřové prvky pouze název zvon (cloche GFM, JM, AM, VP nebo VDP), v Československu se začalo rozlišovat v označení prvku určeného pro lehký nebo těžký kulomet (= zvon) a prvků určeného jako hlavní zbraň objektu – pro dvojče těžkých kulometů nebo pro protitankovou zbraň tvořenou kanónem ráže 25 mm, případně pro dvojče těžkého kulometu a protitankové zbraně (= kopule). Vnitřní průměr kopulí měl být opět 130 cm, jedna nebo dvě střílny, palba na vzdálenost 800 až 1200 m (obr. 7).
Kopule měly tvořit jednu z hlavních zbraní objektu, proto tyto první návrhy dokonce počítaly s vnitřním ochranným plechovým pláštěm upevněným v malé vzdálenosti od vlastního pancíře. Odolnost střílen měla být proti kanónu ráže 25 mm nové konstrukce s úsťovou rychlostí 950 až 1000 m/s. V popisu požadavků na kopule lze také najít jasné zmínky o informacích Francouzů týkajících se problémů s vývojem zbraní pro „cloche AM“ a změnách původních „cloche JM“ na novou zbraň „arme mixte“.
Již v této počáteční fázi vývoje opevnění a jeho prvků však můžeme najít nereálné požadavky vojáků, které narazily na konstrukční a výrobní možnosti továren. ŘOP totiž požadoval zkonstruovat pro kopule protitankovou zbraň (zbraň proti útočné vozbě = zbraň PÚV; tehdy se tankům říkalo útočná vozba), jejíž granát by prostřelil pancíř 35 mm na dálku 300 m a zároveň aby tato zbraň i se závěrem měla max. délku 120 cm. Škodovka i Zbrojovka ale požadavek odmítly jako nereálný.
Škodovka, VHHT i ČKD se pustily do vývoje a v září a říjnu 1935 předložily první návrhy zpracované podle květných požadavků armády. Tvarově se zvony podobaly francouzským vzorům. Armáda ovšem měla ke všem třem projektům řadu připomínek a v tu chvíli nepřijala žádné řešení a žádala o další vývoj (obr. 8, 9a, 9b, 10a, 10b).
V říjnu 1935 také ŘOP dal továrnám požadavky na řešení pozorovacího zvonu, tedy zvonu určeného pro dělostřelecké pozorování jak přímé pomocí průzorů, tak výkonným periskopem. Ačkoliv měl být původně zvon též vybaven lehkým kulometem, nyní od výzbroje armáda ustoupila a zvon měl být bráněn blízkými zvony s lehkým kulometem. Pro zvýšení ochrany pozorovatele i drahého periskopu měl být v horní části zvonu dodatečný vnitřní plášť z plechu tloušťky 10 mm osazeného ve vzdálenosti 20 mm od vnitřního povrchu zvonu. Tvar zvonu měl být stejný jako u zvonů s výzbrojí. Periskop měl zvětšovat 15× až 25×. Přímé pozorování měly zajistit jeden až tři průzory (obr. 11).
Na počátku listopadu 1935 zavedl ŘOP krycí značky výzbroje a objektů stálého opevnění. Továrny je musely uvádět v korespondenci i při výrobě. Mělo se tak snížit riziko vyzrazení tajných informací důležitých pro obranu státu. V oblasti zvonů a kopulí platily následující značky.
Lehký kulomet ve zvonu se tak označoval N/AJ, zatímco zvon vyzbrojený lehkým kulometem byl AJ/N. Obdobně D/AJ, AJ/D pro zvon s těžkým kulometem. Těžký kulomet v kopuli měl značku D/JA, kopule s těžkým kulometem JA/D. Dvojče kulometů v kopuli bylo M/JA, kopule s dvojčetem těžkých kulometů se značila JA/M. Zvon bez výzbroje učený pro dělostřelecké pozorování musely továrny označovat AJ/P.
Vojáci ovšem používali na výkresech a ve vlastní korespondenci a spisech jiné označení, které ukazuje tabulka.
Definitivně stanovené třídy (stupně) odolnosti betonových objektů i pancéřových prvků byly stanoveny následovně:
I když otázka zvonů a kopulí nebyla v roce 1935 zdaleka vyřešena, ŘOP velmi spěchal na zahájení výstavby samostatných pěchotních srubů. První podúsek úseku MO (Moravská Ostrava) u Bohumína byl zadán stavební firmě 17. října 1935. Jednalo se o sruby MO-S 2, 3, 4, 5a, 5b, 6, 7, 8. Právě srub MO-S 8 [01] se stal prvním vybetonovaným srubem v Československu. Jeho betonáž skončila 22. prosince 1935 (obr. 12). Prázdné šachty srubů však na první osazené zvony musely čekat ještě rok.
